Historie

"Z budoucnosti strach nemáme. Polovina obyvatelstva zeměkoule chodí bosa. A jen pět procent obyvatelstva je dostatečně obuto. Na tom nejlépe vidíme, jak málo jsme dosud vykonali a kolik práce dosud čeká na všechny ševce světa." Tomáš Baťa.

Zlín, o němž se první dochované zmínky zmiňují v roce 1322, byl ve středověku obchodním a živnostenským centrem, kde se dařilo především ševcovskému, tkalcovskému a textilnímu řemeslu. Mezinárodního věhlasu se Zlínu dostalo díky Tomáši Baťovi, který se narodil ve Zlíně v roce 1876 jako syn ševce. Koncem 19. století založil spolu se sestrou Annou a bratrem Antonínem ševcovskou dílnu. Boty se tehdy vyráběly do zásoby a prodávaly se pouze dvakrát do roka na jarmarcích. Ševci (a jejich pomocníci) pracovali bez pravidelného příjmu a fixní pracovní doby, doufajíc, že budou moci na příštím jarmarku prodat co možná nejvíce. Protože se boty se vyráběly ručně, byly velmi drahé. Chudí lidé zřídka vlastnili boty, když, tak jen jeden pár, který nechávali do úplného zničení opravovat.

Baťa poznal, že aby byly boty přístupné široké veřejnosti, musí být vyráběny způsobem, jakým Ford vyrábí svá auta. Díky vynálezu „baťovek“, plátěných bot na gumové podrážce, u nichž byla část drahé kůže nahrazena levným plátnem, se tak lidem poprvé v historii vyplatilo si namísto věčného spravování bot koupit boty nové. „Baťovky“ se staly takovým hitem, že si Baťa v roce 1900 mohl zřídit první moderní továrnu ve Zlíně, do níž nechal importovat nejmodernější obuvnické stroje („Lidem myšlení, strojům dřinu.“). Baťa postupně aplikoval metody americké hromadné výroby na tradiční výrobu obuvi, s revolučními metodami a technologiemi ve výrobě (každé oddělení fungovalo jako samostatné profit centrum), řízení zaměstnanců (zaměstnanci měli pravidelný plat a pracovní dobu a podíleli se na zisku firmy) i prodeji (zákaznický servis podle hesla "Náš zákazník, náš pán", ceny s "9" na konci, takže boty stály 19 místo 20 Kč), které mohou dodnes sloužit jako příklady úspěšného top managementu. Baťa patřil podle objemu výroby a počtu zaměstnanců (120) na osmé místo v Rakousku-Uhersku.

V roce 1904 odešel Baťa se svými třemi zaměstnanci do „obuvnické mekky“, města Lynn ve Spojených státech. Z ročního pobytu v Americe si nedovezl žádné výrobní tajemství jako takové, ale klíčové poznatky: podnikatel nesmí myslet jen na svůj zisk, ale také na zákazníkův užitek; zaměstnanci jsou nazýváni „spolupracovníci“, aby se zdůraznila vzájemná závislost mezi vlastníkem a jeho spolupracovníky; specializace při výrobě obuvi, kdy jsou jednotlivé pracovní kroky na sebe navázány natolik precizně, že jeden plynule navazuje na druhý. V době, kdy bylo plánování považováno za opodstatněné jen ve stavebnictví, zavedl Baťa přesné plánování denního množství vyráběné obuvi a k tomu potřebného materiálu v každém stupni výroby („Jen ten výrobce, který ví přesně, kolik centimetru nití, kolik hřebíků, kolik gramů korku a kolik centimetrů čtverečních kůže nebo látky potřebuje na výrobu boty, může říci, že správně a exaktně kalkuluje. Každý jiný jen odhaduje.“). Baťa zavádí dvousměnný provoz a expanduje do Německa, na Balkán a na Střední Východ. Protože Baťovy boty vykazují vysokou kvalitu a jsou k dostání v čím dál více druzích, než kdy bylo nabízeno, začne poptávka rapidně stoupat: v roce 1910 zaměstnává Baťa už 350 zaměstnanců a vyrábí 3 400 párů bot denně.

Za první světové války Baťa obešel vládnoucí kartely ve Vídni, když přímo u k. a k. armády získal zakázku na dodavatele vojenských bot, jež zvedla počet jeho zaměstnanců na 4 000. V dobách poválečné deprese ve 20. letech, kdy firmy krachovaly ve velkém, snížil Baťa cenu svých bot na polovinu. Tento krok nezajistil firmě pouhé přežití – díky horentnímu odbytu se uvolnil kapitál na další rozšíření výroby.

1920 vznikla samostatná divize reklamy a marketingu, která zavedla charakteristické firemní logo, baťovy ceny s devítkou na konci, slevy (20 – 50 %), výprodeje a zlidovělé slogany typu „Náš zákazník, náš pán“ a zajistila tak celosvětový věhlas značky Baťa. V roce 1925 je celý podnik přeměněn podle Baťova systému práce na „samostatné výrobní jednotky“, v nichž jsou zaměstnanci odměňováni podle výkonu („Každý podnikatelem na svém pracovišti.“). Hodinová srovnání plánu se skutečností umožňovala na konci každého pracovního dne vyhotovení celosvětových denních výkazů o vyrobeném množství, chybovosti a dalších údajích. Zároveň se Baťa začal věnovat zdravotnické péči (ve Zlíně zřídil nemocnici a nechal každého zaměstnance pojistit), školní výchově (zřídil internáty a založil „Baťovu školu práce“). Když byla v roce 1929 zavedeny cla, reagoval Baťa zřízením fabrik ve Švýcarsku, Německu, Anglii, Francii, Jugoslávii, Polsku, Holandsku, USA a Indii a výrobou 100 000 párů bot denně se stal největším výrobcem obuvi na světě.

12. července 1932 zahynul Tomáš Baťa na cestě k otevření nové pobočky ve švýcarském Möhlinu. V té době měla firma Baťa 16 560 zaměstnanců, 1 045 obchodů a pobočky ve 24 zemích. Po smrti Tomáše Bati se stal šéfem impéria jeho bratr Jan Antonín Baťa. Firma expandovala dál a v roce 1939 provozovala 63 podniků v nejrůznějších oblastech; se 60 milióny prodaných párů bot ve více než 30 zemích ročně byly boty jednoznačně hlavním artiklem. Na celém světě začaly vznikat satelitní městečka jako Batadorp (dnes Best, Holandsko), Baťovany (dnes Partizánske, Slovensko), Nové Zámky, Bošany a Svit (rovněž Slovensko), Napajedla, Sezimovo Ústí (Velký Dvůr), Třebíč (Borovina), Zruč nad Sázavou, Baťov (dnes Otrokovice u Zlína, všechno v Česku), Borovo-Bata (dnes Borovo u Vukovaru, Chorvatsko), Bataville, Hellocourt a Vernon (Francie), Seneffre (Belgie), Batawa (Kanada), East Tilbury (Anglie), Batapur (Pákistán), Batanagar (u Kalkaty, v současné době je bývalý areál Baťových závodů kompletně revitalizován k obytným, pracovním a rekreačním účelům), Batavia a Bataganj (Indie), Möhlin (Švýcarsko; Baťa-Park je rovněž v současné době revitalizován), Chelmek (Polsko), Beirut (Libanon), Bagdád (Irák), Singapur (kde se slovo „bata“ stalo synonymem slova „bota“, neb místní jazyk neměl vlastní slovo), Peñaflor (Chile), Veca (Itálie), Tiszaföldvár (dnes Martfü, Maďarsko), Belcamp (USA). V roce 1939 zaměstnával Baťův koncern více než 105 000 zaměstnanců (z nichž například v Zimbabwe později obávaného zaměstnance jménem Robert Mugabe…).

Po vpádu Hitlera v březnu 1939 se část managementu pod vedením Baťova syna Tomáše J. Bati přestěhovala do Batawy u Toronto v Kanadě; v 60. letech bylo Toronto oficielně vyhlášeno sídlem koncernu. Jan A. Baťa žil od roku 1941 do své smrti v roce 1965 v Brazílii, kde podle zlínského vzoru založil čtyři města – ve státě São Paulo Batatuba (z indiánského „tube“ = otec) a Mariapolis (Maria byla jeho žena), ve státě Mato Grosso Bataguassu (= dobrá voda) a Batayporã (= velká povodeň), za což byl v roce 1957 dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. Další plán Jana A. Bati, kvůli Hitlerovi přestěhovat Československo do Patagónie a založit zde Bataland, se nerealizoval. Po 2. světové válce byly veškeré Baťovy závody ve východoevropských zemích znárodněny komunistickým režimem.

Baťa dnes obsluhuje milión zákazníků denně, zaměstnává více než 50 000 zaměstnanců, provozuje 5 000 obchodů ve více než 70 zemích a vyrábí v továrnách ve 20 zemích světa. Značka Baťa je dodnes jednou z celosvětově nejznámějších obchodních značek České republiky.
Wi-fi zdarma
Parkování u objektu
Sociální zařízení
Děti vítány
Domácí mazlíčci zakázáni
Bez stravování
Zákaz kouření